Cesta do Pekingu nebyla nijak náročná, kromě časového posunu, díky kterému jsme spaly jen 4 hodiny.
Kontrola na letišti proběhla v pohodě. Illy se totiž bála, že právě ji budou vyslýchat jako francouzsku před námi, kterou si i někam odvedli. Celník projížděl očima snad každé písmenko a číslo v pase, nejspíš jsme natrefily na rejpala, naštěstí jsme mu nepřišly nijak podezřelé a pustil nás.
Byla jsme ve světě v různých zemích, ale člověk si tak nějak zvykne, že angličtinou se domluví téměř všude. Čína je v tomhle úplně šílená. Nikdo Vám nedokáže poradit a do mapy taky zírají, jako kdyby ji viděli poprvé.
V Pekingu narazíte na angličtinu pouze v označení stanic metra, pak už vůbec. Nefunguje Google mapa, fb, ani jiné aplikace, které jsem si stáhla, vlastně nic. Takže jsme hrdá na to, že jsme se dostaly vždy tam, kam jsme chtěly.
Po příletu do Pekingu, najdete terminál 3, odkud jede vlk do stanice Dongzhimen, což je zároveň stanice metra. Doporučuji vám zakoupit si Smart cartu, která stojí 20 jüanů, ale když kartu vrátíte, funguje to jako vratný deposit. Kartu si nabijte minimálně 80 jüanů a můžete využít jak metro, tak i příměstské autobusy. Slovu Smart card však nikdo nerozumí a tak použijte Yukotua. Jedna cesta metrem stojí 2 jüany, s přestupem 4 jüany.
Pekingské metro je překvapivě jednoduché oproti Tokyu, které stále beru jako svou černou můru a doufám, že ho jednou pokořím. Překvapovala nás neustálá kontrola do vstupu do metra, kdy zavazadla vložíte do skenerů a pracovnice projedou skenerem i Vás. Kontrolují všechny tekutiny a je tomu tak, při každém vstupu, což si myslím, že je skvělé a třeba v Londýně by to určitě byl třeba.
Část Pekingu, kde jsme bydlely je v těsné blízkosti Nebeského náměstí u stanice Čchien-men (Qianmen), kde hned při výlezu vidíte Bránu správného světla, známou také jako Přední brána Pekingu.
Stojí na jižním okraji náměstí Nebeského klidu a kdysi byla vstupní bránou do Císařského města.
Na každém rohu policisti a vojáci s vidlicemi, které vypadaly hrůzostrašně a při představě, že nás tím naberou, jsme přidávaly do kroku.
Netušily jsme však, že přítomnost nekonečného množství různých strážců zákona, lidových milic, tu není každý den, ale bylo to kvůli sjezdu Komunistické strany, který se zrovna konal. Jak jsme se později dočetla v knize od Láďi Zibury mluvit o politice s místními je velmi neslušné a tak jsme recepčního hotelu nijak zvlášť nezahrnovaly dotazy, i když by to stejně bylo zbytečné, neboť naše čínština a jeho angličtina byla na stejné úrovni.
Stojí na jižním okraji náměstí Nebeského klidu a kdysi byla vstupní bránou do Císařského města.
Na každém rohu policisti a vojáci s vidlicemi, které vypadaly hrůzostrašně a při představě, že nás tím naberou, jsme přidávaly do kroku.
Netušily jsme však, že přítomnost nekonečného množství různých strážců zákona, lidových milic, tu není každý den, ale bylo to kvůli sjezdu Komunistické strany, který se zrovna konal. Jak jsme se později dočetla v knize od Láďi Zibury mluvit o politice s místními je velmi neslušné a tak jsme recepčního hotelu nijak zvlášť nezahrnovaly dotazy, i když by to stejně bylo zbytečné, neboť naše čínština a jeho angličtina byla na stejné úrovni.
Hotel Leo Courtyard, který jsem vybrala přs booking, vypadal na fotkách úžasně. Přes 300 let starý hotel, v srdci Pekingu s nádhernou architekturou. Hlavně když vejdete dovnitř, tak si ocitnete v historickém dvorku. Pokoje už tak skvěle nevypadaly, ale člověk je rád, že má po dni chození kam ulehnout.
Lokalitu však rozhodně doporučuju. Malé uličky, kde najdete spoustu krámků a bister pro místní. Uličky, kde potkáte kolo, motorku, jezdící vozík, auto, a chodce pěkně vše najednou, bez srážky. Nikdo nikomu nevadí.
Lokalitu však rozhodně doporučuju. Malé uličky, kde najdete spoustu krámků a bister pro místní. Uličky, kde potkáte kolo, motorku, jezdící vozík, auto, a chodce pěkně vše najednou, bez srážky. Nikdo nikomu nevadí.
Po příletu na nás padla únava a tak jsme si po panáčku rýžového vína, na chvilku lehly.
Večer jsme však prvně vyšly do ulic, krámky s kačkami, které se prodávají na každém rohu mě ohromovaly. Skončily jsme však hned v první restauraci, která nás zaujala hlavně krásnou architekturou. Nějaký Číňan u vedlejšího stolu chtěl, abychom si přisedly k jeho kolegovi, že ten nám zaplatí celou večeři, odmítly jsme.
Zaujal mě salát s tofu, arašídy a zjistila jsme, že mi úplně tak nesedí sechuánský pepř.
Kačku jsme první večer nezkusily, protože jsme chtěly ochutnat tu nejlepší, a to jsme si o téhle restauraci nemyslela. Sice nás lákala, i přes to, že jí přivezli odněkud v hadrech na vozíku, a porcovali ji na chodbě při vstupu do restaurace. Nakonec nás to však definitivně odradilo, a počkaly jsme si na jinou příležitost.
Jídlo, co jsme si objednaly, však chutnalo znamenitě.
Tady najdete recept na úžasné arašídy v sójové omáčce.
policejní vozy, jsou na každém rohu
