Do Pekingu jsem letěla hlavně kvůli kachně, abych ochutnala, jestli ta naše k ní má daleko, nebo ne. Výsledek je, že „nemá“. Je stejně úžasná, i když mě osobně připomíná tu „londýnskou“: Moc se mi líbí, když přijdete a řeknete, že jsem Vás tam její chutí vrátila.
Křupavá, propečená kůžička, posypaná třtinovým cukrem, je na kachně v Pekingu velmi důležitá. Některé restaurace mají v nabídce třeba právě jen „kůžičku“.
Na streetfoodových akcích venku není v našich silách kůžičku připravit tak, aby křupala, v množství a rychlosti s kterou vydáváme, to není zkrátka bohužel možné. V bistru se na to však moc těším, tam bude kůrčička jedna báseň J
Bistro je pro mě teď velké pracovní nasazení a přiznávám, že mám dny, kdy upadám do slz, že to nezvládnu. Je to příliš velké sousto pro holku co nikdy nestavěla a momentů, kdy sem to chtěla vzdát je mnoho. Každý den se budím ve tři ráno a řeším v hlavě, co je potřeba udělat. Je přede mnou ještě spousta práce, ale i můj optimismus mne stále přesvědčuje, že už moc nechybí … Jen lidi kolem mě to stejně tak nevidí. Prý jsem beran z Uranu, říkají mně doma J
Řemeslníků je málo, ještě méně co dělají opravdu dobře, a ještě méně co mají čas. Takže neustále telefonuji a prosím, ať se přijdou podívat. Pak se někdo ukáže, udělá část práce a zmizí s tím, že ještě musí něco dodělat jinde. Sedím pak třeba v napůl rozdělané práci, nevím co je pořádně hotové, ale vytelefonuji si sliby, že to přijdou dodělat. Kdy? Dají mně prý vědět, prý na to upozorňovali … Ehm…
Mluvím teď konkrétně o vodě, topení a plynu. Koukám na ty trubky a říkám si, zvládla bych to sama zapojit, dodělat? Naděje, že ano mě udělá na jeden den trochu happy a jdu studovat na YouTube J, ale to jen do té doby než si přiznám, že to opravdu nezvládnu. Případně mi někdo doma řekne, že jsem asi z Uranu J
Zahrádka, to je také velká kapitola. Píši tenhle post v den, kdy mělo začít navážení štěrku a pokládka dlažby. Firma sice přijela, párkrát kopla do země, a řekla: „dnes to nezvládneme, přijedeme jindy“ Aha, a to jsme přitom o víkendu jim celou zahrádku vlastními silami snížili o 15 cm výkopem zeminy. Pán mě uzemní ještě větou: „berte to tak, že jsem se dnes seznámil s objektem“. Koukám nevěřícně na něj dál a vypadne ze mě: „jak seznámil!?“. Odpověď nedostávám, pán odchází … Tak tu sedím v tichu a koukám na rozvrtanou zahrádku, trubky trčící ze zdí, s pocitem, že takhle už to dál nedám!
Jsem přesto ráda, za všechny moje kamarády a přátele, kteří mi pomáhají a jim patří velké díky, protože bez nich bych to nezvládla vůbec. Díky nim jsem se rozhodla jít s kůží na trh, brzy bude Teplá kačka na HIT HIT-u, protože celá takhle „sranda“ je tak finančně náročná, že kolikrát bych nejraději na ten Uran odletěla…
To zvládneme …
